Ludmila Jiřincová

Nar. 9. května 1912 – 22. ledna 1994 Praha byla významná česká malířka, ilustrátorka a grafička.

Narodila se jako nejmladší ze tří dětí pražského stavebního podnikatele a majitele krejčovské firmy Stanislava Jiřince a jeho ženy Emilie Kremserové, v Praze – Karlíně, na dnešním Lyčkově náměstí (dříve Riegrovo), v domě čp. 462, který dal postavit její otec. Dům dosud zdobí nad vchodem monogram „J“ v dekorativní pásce s nápisem „Vlastní střecha nejlíp kryje“.

Otec, který měl vliv na stavební rozvoj Prahy (domy, silnice, tzv. Jiřincův mrakodrap na Národní třídě, kde sídlila od roku 1913 Rubešova galerie, dnes Galerie Václava Špály), měl také smysl pro umění a duchovní hodnoty. Matka, výborná klavíristka a malířka, vštěpovala dětem lásku k hudbě a umění.

Studovala nejprve na soukromé malířské škole Rudolfa Vejrycha na Vinohradech, pak v letech 1934–1935, pobývala na Státní odborné keramické škole v Praze, u profesora Václava Vokálka, významného keramika a profesora modelování (ten v letech 1920–1928 působil na SUPS Bechyně). Studia Ludmila zakončila v ateliéru grafiky u profesora T. F. Šimona na AVU v Praze (1935–1939). Během studia si své znalosti ještě prohloubila na stáži v grafickém kabinetu Legarec-Sagôt v Paříži (1937–1938, Espace Eiffel Branly).

Zpočátku se Jiřincová věnovala typicky ženským tématům, přírodním motivům květin, zátiší a také krajinářství jižních Čech (namalovala přes 2000 obrazů). Pro Atlas léčivých rostlin vytvořila 120 akvarelů květin. Tyto její kresby vynikají čistotou výtvarného pojetí a zároveň vědeckou objektivností. Vytvořila velký počet grafických listů a exlibris, dále se věnovala ilustracím, malbě a plakátové tvorbě. Využívala často litografii, dřevoryt, lept, nebo suchou jehlu, díky studiu v ateliéru a grafické dílně T. F. Šimona ovládala také méně obvyklé techniky, jakou byla mezzotinta nebo tečkovací techniku, a tehdy teprve nastupující serigrafii – sítotisk. Objevovala zároveň nové možnosti, například litografii na asfaltu. Věnovala se také kreslenému filmu, nebo např. i známkové tvorbě.

Svůj první ateliér si zřídila v roce 1939 v Karlíně (po Miloslavu Holém), nedaleko bytu svých rodičů. Další, větší, měla od roku 1940 v podkroví v Ostrovní ulici č. 30 v Praze.

První výstavu měla v říjnu 1940 v Mazáčově výstavní síni ve Spálené ulici v Praze.

Později působila Jiřincová i jako pedagog. Její studentky Hana Storchová i Olga Vychodilová se staly známými umělkyněmi.

Jiřincová se zúčastnila mnoha tuzemských i zahraničních výstav (Polsko, Švédsko, Itálie, Velká Británie, Mexiko, Indie, Izrael atd.), jak autorských, tak kolektivních. Od roku 1941 pravidelně vystavovala na členských výstavách Hollaru a SVU Mánes.

Svými díly je Ludmila Jiřincová zastoupena ve sbírkách Národní galerie v Praze, Galerie hlavního města Prahy, muzea v Mělníku, v Kabinetu Ex libris Památníku národního písemnictví a v mnoha dalších institucích i soukromých sbírkách.

Ocenění:

• v roce 1964 v New Yorku dostala cenu za nejkrásnější knižní obálku
• v roce 1972 v Bologni získala zvláštní cenu za ilustrace
• v roce 1982 obdržela titul zasloužilé umělkyně
• v roce 1983 ocenění Nejkrásnější knihu roku v Čechách