František Tichý

nar. 25. března 1896 Praha–Smíchov – 7. října 1961 Praha byl český malíř, ilustrátor, grafik a jevištní výtvarník. Patřil k významným osobnostem české výtvarné avantgardy 20. století. V jeho díle má důležité místo malba a grafika s cirkusovou tematikou, která v sobě nesla hlubší podtext spojený s autorovými úvahami o podstatě umělecké tvorby, smyslu života, osudu člověka a jeho existenci.

V letech 1917 až 1923 studoval na pražské Akademii výtvarných umění v ateliéru Jakuba Obrovského a později u Franze Thieleho a Karla Krattnera. Z této doby se datuje jeho dlouholeté přátelství s Josefem Sudkem. V roce 1919 si najal první samostatný ateliér a osamostatnil se. Přivydělával si restaurováním uměleckých děl a v roce 1920 začal spolupracovat jako výtvarník se Švandovým divadlem. Měl rád prostředí českých hospod, kde se setkával s prostými lidmi a občas si vydělával zpěvem a recitací v kabaretech. Dalším zdrojem jeho příjmů byla od roku 1922 spolupráce se satirickým časopisem Kopřivy, kam přispíval kresbami karikatur z prostředí cirkusu a býčích zápasů.

Na jaře roku 1923 odešel Tichý z Akademie ještě před řádným ukončením studia. Učil se raději sám podle svých vzorů jako byli Honoré Daumier, Jan Preisler, Bohumil Kubišta nebo Emil Filla. V dalších letech se živil jako knižní grafik, ilustrátor, výtvarný redaktor v Melantrichu a navrhoval také plakáty a reklamní tabule. Začal se více věnovat i volné tvorbě: maloval portréty, zátiší a stále častěji volil náměty ze světa cirkusu a hudby. V březnu 1928 byly jeho práce poprvé vystaveny samostatně ve výkladních skříních prodejny Krásná jizba. V letech 1928–1930 působil také jako výtvarný redaktor s časopisech Eva a Trn.

Začátkem roku 1934 byla v Krásné jizbě v Praze uspořádána Tichého první samostatná výstava, která obsahovala 55 obrazů a kreseb z let 1931–1933. 

Po roztržce s Uměleckou besedou byl v roce 1936 přijat do Spolku výtvarných umělců Mánes a koncem roku 1937 zde představil na samostatné výstavě 99 kreseb z minulých pěti let. V rámci expozice československého moderního umění se zúčastnil mezinárodní výstavy v Paříži a získal stříbrnou medaili.

V roce 1939 se Tichý přestěhoval do ateliéru v Říšské (dnes Bělohorské) ulici, který užíval až do konce života. V letech 1940 a 1941 obdržel podporu České akademie věd a umění na uměleckou činnost.

V letech 1945 až 1951 byl profesorem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde vyučoval kresbě a grafice. V roce 1946 byl zvolen členem České akademie věd a umění. V sezóně 1947–1948 spolupracoval s Národním divadlem.

V roce 1951 byl Tichý z ideologických důvodů donucen odejít z Vysoké školy uměleckoprůmyslové, když již o dva roky dříve byla uzavřena jeho třída. Jeho malířské práce z tohoto období mají silně autobiografický charakter a odráží se v nich jeho bezvýchodné duševní rozpoložení. V roce 1956 se v Praze konaly dvě jeho autorské výstavy. V polovině padesátých let z důvodu počínající nervové choroby pracoval převážně na objednávku a tvořil ilustrace k novinovým povídkám a návrhy knižních obálek. V roce 1957 vytvořil na papíře několik prací – svůj poslední autoportrét (Co čumíš), Chiméry Dona Quijota, Štěstěna a Krasojezdkyně. V dubnu 1958 se František Tichý nervově zhroutil a v průběhu dlouhodobé léčby onemocněl rakovinou. V roce 1960 vzniklo několik závěrečných prací a v Praze se konala poslední samostatná výstava. Obsahovala pouze portréty a nesla název Tváře. Na jaře 1961 byl František Tichý jmenován zasloužilým umělcem.

Používal různé výtvarné formy (uhel, kvaš, suchá jehla, pastel, akvarel, olej).

František Tichý ilustroval 263 knih.