Kateřina Černá

Nar. 17. února 1937, Praha je česká malířka, kreslířka, grafička, autorka osobitých koláží, asambláží a děl založených na kaligrafické prezentaci vlastních textů. Profesně se věnovala práci s dětmi jako učitelka na základní umělecké škole.
Po matce a dědečkovi zřejmě zdědila výtvarné nadání. Měla tři mladší sourozence, sestru Soňu a bratry Ivana a Víta. Do základní školy chodila na Pankráci a spolu se sestrou navštěvovala až do roku 1951 hodiny kreslení u malíře Antonína Landy v Braníku. V letech 1952–1956 studovala na střední grafické škole. Velký vliv na ni měly prázdninové pobyty na Slovensku, především příroda a folklór na Horehroní. V roce 1957 byla přijata na Akademii výtvarných umění (AVU), kde studovala první rok v přípravce u Vlastimila Rady, potom u profesora Karla Součka portrétní a figurální malbu. V roce 1962 se provdala za svého spolužáka Jana Pasálka. Ještě za studií si přivydělávala výukou výtvarné výchovy dětí v pionýrském domě Julia Fučíka. První výstavu měla v prosinci 1962 v klubu SČSVU Mánes. 

Po absolvování AVU odjela na pozvání amerického příznivce, tehdejšího sběratele její tvorby Donalda Halla, s manželem a s kamarádkou Sašou na studijní cestu do Itálie. V roce 1963 se jí narodil syn Jan a o dva roky později se rozvedla. Záměr živit se jako ilustrátorka knih nevyšel a proto si začala psát útlé knížky s vlastními texty a obrázky. Od roku 1970 učila přes dvacet let výtvarnou výchovu na základní umělecké škole v Praze–Modřanech. Vedle tohoto zaměstnání se věnovala vlastní volné tvorbě. V roce 1982 se podruhé provdala za MUDr. Tomáše Němce, pravnuka spisovatelky Boženy Němcové.
Kateřina Černá od mládí obdivovala Giotta, Henri Rousseaua, Jana Zrzavého a Jana Preislera. Zpočátku malovala klasickou olejovou technikou portréty a figury členů své rodiny, spolužáků a přátel. Dalšími náměty byly akty a zátiší. V roce 1962 namalovala svůj nejrozměrnější olej s názvem Praha od Ládví. Následovala řada menších obrazů Panenek a tvorba loutek. V letech na přelomu 21. století získal dominantní postavení v obrazové tvorbě Kateřiny Černé motiv anděla.
Její oblíbenou výtvarnou technikou se již za dob studií staly asambláže a koláže. Jedním z jejích prvních úspěchů byla velkoformátová koláž Jaro v Paříži z roku 1962. Do těchto obrazových koláží vytvořených jednoduchým, poetickým stylem začala zapojovat písmo, stejně jako do rozměrných obrazů let osmdesátých a devadesátých. Pracuje s různými druhy papíru a textilních materiálů, staniolem, korálky, sklíčky a dalšími drobnými předměty, které většinou lepí na sololitové desky. Obrazy jsou často doplněny krátkými, rukou psanými texty, později používá různé typy písma. Náměty jejích obrazů vycházejí z vlastních zážitků, často jsou inspirovány zahraničními cestami. Od konce osmdesátých let až do poloviny let devadesátých jsou pro její obrazy typické drobné figury zasazené do architektonických a přírodních scenérií.
Od roku 1977 se věnovala grafice, ke které ji přivedla přítelkyně Naďa Plíšková. Zpočátku zkoušela ex libris a drobnější suché jehly a lepty. Své obvyklé náměty rozšířila o kolorované lepty s motivy květin. V devadesátých letech začala používat také techniku linorytu.
Velkou část její tvorby zaujímají autorské knihy, kterých od roku 1962 vydala téměř třicet. Původně se jednalo o ručně psané sešity s kresbami, které byly vytvořeny v jednom exempláři, např. Nejkrásnější prázdniny (1971) nebo Sny ve skříni (1972). Od roku 1985 byly v omezeném nákladu tištěny jako bibliofilie v grafické úpravě s ručně kolorovanými lepty nebo linoryty. Jejich náměty jsou poetické příběhy, vzpomínky a sny, vlastní obrazy. Mají silně autobiografické rysy. 
Práce v umělecké škole ji inspirovala k používání různých výtvarných technik. Od roku 1975 se začala věnovat také malbě na skle. V roce 1981 vznikly první papírové ubrousky a dečky pod dorty s kuchařskými recepty, později kreslila na papírové tašky.
V šedesátých letech byly její kresby publikovány v časopisech Host do domu a Domov. Zabývala se i knižními ilustracemi, poprvé pro novelu Julese Superviella Mladý muž v neděli a ve všední den (1966). V osmdesátých letech vytvořila ilustrace pro 3 knihy vydané v nakladatelství Albatros.
Její práce jsou zastoupeny ve sbírkách Národní galerie v Praze, Národního muzea v Praze, Galerie Středočeského kraje, Oblastní galerie v Liberci, Severočeské galerie výtvarného umění v Litoměřicích. Svou tvorbu prezentovala na řadě samostatných výstav v Praze i dalších městech, např. Mělník, Liberec, Olomouc, Brno. V letech 1964–1998 se účastnila i kolektivních výstav, povětšině v Praze a Brně.Od roku 1991 je členkou SČUG Hollar a vystavuje na všech členských výstavách.