Zdeněk Sýkora

nar. 3. února 1920 Louny – 12. července 2011 Louny,  byl český malíř, grafik a pedagog, jehož práce jsou zastoupeny v mnoha významných sbírkách moderního světového umění. Patří ke světovým průkopníkům využití počítače při přípravě výtvarného díla.

Již v době studií začal fotografovat a malovat obrazy. Po uzavření vysokých škol v roce 1939 pracoval na železnici. Po válce studoval výtvarnou výchovu a deskriptivní geometrii na Univerzitě Karlově v Praze, kde začal roku 1947 vyučovat a v roce 1966 se stal docentem malby. Vedle pedagogické činnosti se zabýval volnou tvorbou – maloval obrazy, vytvářel plastiky, je autorem desítek grafik a realizací v architektuře. Byl členem tvůrčí skupiny Křižovatka, jež byla založena v roce 1963 v Praze. Od roku 1985 spolupracoval ve své tvorbě s manželkou Lenkou. Roku 1991 byl jmenován čestným občanem města Loun. V roce 2003 mu francouzský ministr kultury udělil titul rytíře Řádu umění a literatury. Roku 2005 obdržel rakouskou cenu Herberta Boeckla za celoživotní dílo.

Celé jeho dílo vychází z přírody a krajiny. Po surrealistických a kubistických obrazech ze 40. let se nejprve věnoval realistické krajinomalbě. Maloval zpravidla v okolí rodného města, zejména řeku Ohři a v údolí směrem na Rakovník, často ve společnosti Vladislava Mirvalda. V roce 1952 měl v Praze v Alšově síni první samostatnou výstavu, na níž představil okolo 40 obrazů krajin. Sýkora přiznal, že ho ovlivnila expresivní barevnost obrazů Jindřicha Pruchy. V průběhu 50. let jeho malba prošla fauvistickou fází, posléze se zjednodušila, a zcela opustila budování iluzivního prostoru

V roce 1960 se jeho tvorba začala přiklánět k abstrakci, cestou ke geometrickým, plošným obrazům, tzv. hard-edge. V roce 1962 začal Sýkora malovat první obraz složený z elementů – Šedou strukturu. Dokončil ji v roce 1963 a hned poté maloval další struktury tohoto typu. Jejich smyslem bylo vyčerpání kombinatorických možností vzájemných poloh elementů. Zároveň však již začal uvažovat o novém přístupu – vymyslel pro své struktury pravidla, podle kterých by se elementy mohly spojovat, čímž samozřejmě mohl ovlivňovat vizuální podobu struktury, její celkové vyznění.

Do své další tvorby již v roce 1964 zapojil počítač, který přináší nové možnosti, zejména může urychlit poměrně složitou přípravu obrazu. V této době spolupracoval s matematikem Jaroslavem Blažkem, který měl možnost na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy používat jeden z prvních počítačů v republice – LGP 30. Zatímco předešlé obrazy struktur z roku 1963 byly ještě tvořeny intuitivně a byly vedeny snahou, aby se žádná z kombinací v obraze neopakovala, při práci s počítačem bylo nutné přijmout důslednou racionální logiku. Všechny vstupní parametry (tvary elementů, jejich poloha, barevnost, pravidla jejich spojování) musely být přesně definované a převedené na číselné kódy, tak aby s nimi počítač mohl pracovat. Do prázdného rastru bylo autorem zadáno několik elementů a pomocí jednoduchého výpočtu se určovalo, které elementy zaujmou sousední místa tak, aby vyhověly zadaným pravidlům. Všechna zadání i výsledky byly zaznamenávány. Počítač se ukázal především jako rychlý a spolehlivý pomocník – byl tedy využit pouze k výpočtu předem definovaného konceptu. Celý postup byl autorem podrobně popsán a uložen v benátském archivu roku 1967, otištěn také v časopise Kunst v roce 1969 a v časopise Leonardo v roce 1970. Obrazy byly zpravidla malovány klasickou metodou – olejem na plátno, často měly monumentální rozměry.

Struktury prošly vývojem a po několika výrazových obměnách (z hlediska jejich barevnosti, tvarů a velikosti elementů, polohy rastru, použití materiálů) dospěl Sýkora v roce 1971 k tzv. makrostrukturám, které vznikaly zvětšením elementů, prakticky jako detaily již existujících struktur. Vznikající obrysové linie vytyčují hranici mezi černými a bílými plochami. Na těchto obrazech, se v roce 1973 staly podnětem ke vzniku liniových obrazů, jejichž tvorbě se Sýkora věnoval až do konce života.

Hned na počátku jejich vývoje dochází ke zrušení vazby linií na vymezující mříž rastru, linie dostávají svobodu volně se pohybovat po ploše plátna, obraz se stává pouhým výsekem z pomyslného celku. Výchozí souřadnice každé linie, jejich šířka, délka, průběh a barva linií jsou určovány náhodně – hodem kostkou či generováním náhodných čísel pomocí počítače. Vznik linií a úvahy o jejich dalším pokračování shrnul Zdeněk Sýkora v roce 1979 v textu K mým liniovým programům. Barevné linie existují na bílém pozadí, symbolizujícím prázdno jakožto přirozené prostředí pro rozehrání náhodného liniového bujení. Obrazy jsou opět klasickými malbami olejem, později akrylem na plátno.

Na přelomu 80. a 90. let vznikl také cyklus Skvrny – několik desítek abstraktních obrazů, které Sýkora namaloval v ateliéru. Jsou výrazem hledání vztahů mezi barevnými plochami.

Zdeněk Sýkora je také autorem realizací v architektuře, například mozaikového obkladu větracích komínů Letenského tunelu v Praze (dokončeno 1969), návrhu dlažby pro náměstí v nizozemském Gorinchem (1974, rekonstrukce 2005), mozaiky do kulturního domu v Litvínově (1975, rekonstrukce 2016), chodníku a stěny rovněž v Litvínově (1977), řešení vstupní haly firmy Selmoni AG v Basileji (1993) či vstupní haly budovy Národního integrovaného střediska Řízení letového provozu České republiky v Jenči u Prahy (spoluautorkou Lenka Sýkorová, 2005).

Jeho dílo je zastoupeno v mnoha světových galeriích.